přihlášení
hráče

Rozhovor se Sašou Mrázem, aneb osobní příběh o tom, co mu dala AVLka...

11.11.2016

Drazí přátelé sportu pod vysokou sítí,
abyste měli nějakou představu o tom, co napsat, můžete se inspirovat příběhem samotného velkovezíra a zakladatele AVLky Saši Mráze, který šel příkladem a věnoval nám pár chvil během svého pracovního procesu.
 
Otázka: Sašo, co pro Tebe AVLka znamená, resp. co Ti dává?
 
"Ač jsem nikdy nebyl zarytý volejbalista, tak právě díky AVLce, kterou jsem před dvaadvaceti lety začal organizovat, jsem volejbal začal hrát. Smíšený volejbal mě samozřejmě ihned oslovil. Na turnajích jsem potkával strašnou hromadu dobrých lidí, kteří mě de facto nasměrovali v životě tam, kde jsem si ani nedokázal představit, že někdy budu. Myslím si, že jsem si volejbal vybral hlavně proto, že ho hrajou nejenom pohodoví a féroví lidi, ale i inteligentní. V téhle komunitě prostě člověk chce trávit svůj volný čas.
 
Na AVLce jsem si našel i manželku. Logicky je to tedy volejbalistka, a navíc i super ženská, se kterou máme dvě krásné děti, které prostě musejí hrát volejbal, aby viděly svého tátu, jelikož trávím volejbalem veškeré víkendy v roce. Dokonce už hrajeme i společně. Začali jsme plážákem, a těším se, že si spolu brzy zahrajeme i šestky. Tím, že si zahraju v 10. lize v Praze se svými dětmi, možná završím svou volejbalovou kariéru. Doufám, že z nich vyrostou stejně pohodoví lidi, jako nám chodí na ty turnaje."
 
Otázka: AVLku jsi zakládal v Chomutově s kamarády. Mohl bys nám říci, jestli je AVLka s tebou ještě více spojila, nebo naopak rozdělila? Jaké máte spolu vztahy nyní?
 
"Oba dva zakládající členové, Vašek Kořán a Hynek Jelínek, z AVLky vystoupili, jakmile jsem z ní začal dělat ten větší celorepublikový projekt, protože oni jsou v podstatě Chomutováci. Oba mi pomáhali s organizací. Zval jsem je do Lucerny, když jsme slavili osmnáctiny, ale bohužel se jim na ples nepovedlo přijet. Nakonec jsme se ale viděli. Ani jeden z nich už podle mě volejbal nehraje a jejich život směřoval jinam. Myslím si, že mě AVLka s nimi nerozděluje. Vždycky je rád uvidím. Píšu si s nimi přes Facebook, takže v kontaktu jsme, ale už se nepotkáváme.
 
S úplně prvotními spoluhráči, se kterými jsem ten první ročník AVLky hrál, je to jiné. Ačkoli jsou z Chomutova a já už žiju v Praze (samozřejmě si mě kvůli tomu na každém turnaji dobírají, že jsem Pražák), tak se vídáme. V létě organizujeme společné dovolené na Mácháči. Dříve jsme tam jezdili bez dětí a teď je to taková tátovská dovolená i s dětmi. Na nich právě vzpomínáme na to, že jsme stále stejní blbouni, a že ke stejným aktivitám vedeme i naše děti. Stejná krev prostě spolu drží.
 
AVLka mi ale ujasnila hodnoty, které v životě uznávám. V těch osmnácti, kdy jsem s ní začínal, jsem byl takový neukotvený. Samozřejmě lidi budou říkat, že jsem pořád stejný blázen, protože první plesy byly stejně bláznivé, jako jsou teď plesy v Lucerně. Samozřejmě jsem extrovert, což mi manželka vyčítá, ale to se nedá nic dělat! A děti jsou po mně! (pozn. autora: Pauza pro ďábelský smích =)). AVLka mi však ukázala cestu, kterou chci životem jít a přitom se držet téhle komunity pohodových lidí!
 
Jsem rád, že vlastně práce může být můj koníček. Vůbec nevadí, když padesát víkendů z roku trávím na turnajích, protože tam potkávám usměvavé lidi, kteří rádi sportují. Je to pro mě taková odměna. Jakože ano, vydělávám peníze, ale vydělávám je něčím, co dělá lidem radost."
 
Otázka: A co bys dělal, kdyby AVLky nebylo? Čím by ses živil?
 
"Studoval jsem ekonomii, takže bych asi býval nějakým úředníkem u počítače. V podstatě tuto činnost dělám i teď přes týden, ale ke sportu mě to taky táhlo. Takže nejspíš bych se tím sportem i živil.
 
Ještě je nutno dodat, že jsem díky AVLce, protože ji hraje šéfredaktor Eurosportu, začal v roce 2007 komentovat na Eurosportu volejbal a stal jsem se jejich „odborníkem na volejbal“. Komentoval jsem olympiádu v Pekingu i v Londýně a mám z toho spoustu skvělých zážitků. Díky tomu znám i hodně profi-volejbalistů. Kdybych AVLku neorganizoval, tak tam ten člověk z Eurosportu není, a nezjistil bych, že umím mluvit na mikrofon a třeba bych jako si to ani nevyzkoušel.
 
Takže možná bych se živil tím, že bych mluvil na mikrofon v nějakém rádiu nebo televizi, ale já nemám moc rád časově vymezené práce od-do. Takže bych nejspíš byl na vlastní noze a dělal nějaké voloviny."
 
Otázka: Co bys závěrem vzkázal účastníkům naší soutěže?
 
"No… Věřím, že jste stejní blázni, jako já, že mi nějaký příběh (a nebudete se za něj stydět, když bude „vošklivej“), pošlete a bude jich co nejvíc! Spoléhám v tomto na starší generace volejbalistů, kteří jsou inspirací pro ostatní. AVLku hrají třeba mí prabratranci. Je jim teďka těsně přes dvacet a vyhráli letos přípravný turnaj a postoupili do 7. ligy. To je mládí, kterému i přesto, že nás už ten volejbal bolí, ukazujeme, proč ten volejbal hrajeme, i když už nám je přes čtyřicet. Navíc, i když už máme děti, tak vyrazíme na volejbal i s nimi, a je to krásně strávený čas. Od těch ostatních účastníků chci, aby napsali příběhy, jak potkali ty své přítele, přítelkyně, manžel(k)y, nebo kámoše, a jak se těší na každý turnaj AVLky, kde je zase potkají. To je důvod, proč to děláme.
 
Doufám, že těch příběhů budou mraky z každého města. Je 650 týmů, hraje to 10 000 lidí. Když přijde 1000 příběhů, jsem spokojen."
 
Velké díky za upřímný rozhovor.
 
autoři: Marek Janik a Saša Mráz
 

MizunoModrá pyramidamoltenSM WorksFiatStorageTeekaneAllivictus

Instagram  © MIZUNO AMATÉRSKÁ VOLEJBALOVÁ LIGA | Zpracování osobních údajů | vyrobilo SMWORKS - digital agency